Naše první cesta: Za hranice snů
Všechno to začalo plánem, který byl na hraně mezi genialitou a naivitou. Jeli jsme sice k bratranci na pouť, ale nepoháněly nás koláče – ty byly jen záminkou, jak se dostat k tehdejšímu hlavnímu tahu na Německo. Dálnice tehdy ještě neexistovaly, a tak hlavní proud aut tekl přímo skrz naše město. Sbalili jsme si malé batůžky, připevnili k nim spacáky a s jasným cílem v hlavách vyrazili. Po obědě jsme si stoupli ke krajnici, zvedli ruce ke stopu a bylo nám úplně jedno, kam nás auto poveze. Bylo v nás “to zvláštní vzrušení, dobrodružství a zvědavost…”
Po chvíli zastavilo první auto – směr Německo. Kde přesně nás vysadilo, už nevíme, ale netrvalo dlouho a opět jsme stáli u silnice. Tentokrát zastavil tirák. Řidič byl v pohodě, vysvětlil nám, že jede jen kousek, ale přes vysílačku nám dohodil „štafetu“ do Štrasburku. Čekání na dálničním mostě jsme si krátili koupačkou v rybníku dole pod námi. Když jsme pak za tmy se spacáky v náručí vypadli z kabiny, Štrasburk nás přivítal spánkem v parku. Ráno jsme viděli dům, kde bydlel Mozart, a šli zase stopovat.
Další štace? Paříž. Když nás tirák vyhodil za tmy na předměstí, znovu jsme zalehli v parku. Ranní probuzení bylo šokující – kolem nás proudily davy lidí v oblecích. Byli neskutečně milí, usmívali se na nás, zatímco jsme si balili svých pět švestek a ladili svůj první francouzský „bagetový“ oběd.
Pak přišel onen „film Hollywood“ stroj. Řidič, černoch s úsměvem tak zářivým, že by mohl osvětlovat Eiffelovku, nás dovezl nad Paříž, přímo k závodišti, o kterém psal Dick Francis. Byla jsem tak nadšená, že jsem se bez váhání rozeběhla k bráně s úmyslem ji přelézt. Manžel mě naštěstí včas přesvědčil, že to není zrovna nejlepší nápad, a tak jsme raději odchytili paní venčící chrta. Francouzsky jsme neznali ani slovo, takže následovala pantomima, při které paní pochopila naše tápání, zavřela psa do kufru svého Una a odvezla nás osobně přímo pod Eiffelovku.
Když se pak věž po setmění rozsvítila, koukali jsme na ten „kus železa“ jako uhranutí. Byla nádherná.
Druhý den jsme vyrazili na Champs-Élysées. Cesta vede přes Place de la Concorde, kde stála za Francouzské revoluce gilotina. Byli tam celkem „efektivní“ – zkrátili o hlavu Ludvíka XVI. i Marii Antoinettu. Naštěstí jsme místo poprav zažili přípravy na Tour de France.
Zlatý hřeb dne? Vítězný oblouk. U něj stáli dva kluci a zoufale gestikulovali na přeplněnou silnici, přes kterou se pár hazardérů snažilo dostat k památce. Citu pro to, že existuje podchod, jsme nabyli až o několik let později, tenkrát jsme jen udiveně koukali, jak se lidé marně snaží přežít.
Cesta zpět byla stejně bizarní. Ještě jsme stihli zahlédnout katedrálu Notre-Dame, a pak už jsme vyrazili metrem na okraj Paříže, abychom stopli auto směrem domů. Po dlouhé cestě jsme v podvečer dorazili do Řezna (Regensburg), kde jsme přespali u řeky Regen. Ráno nás probudil kapitán nedaleko kotvící lodi – mával na nás, abychom šli k němu. Byla to nečekaná a skvělá tečka: dostali jsme snídani, panáka whisky na kuráž a kapitán nás lodí popovezl do dalšího města. Tam jsme pak stopli dodávku s mladými cizinci, kteří měli namířeno do Prahy, a v šest hodin večer nás vysadili v našem městě. Byla to stopařská klasika, kterou dnes už člověk jen tak nezažije.
Životní styl Pařížanů byl tak jiný než ten náš. Ráno vstali, v kofee baru na každém rohu v rychlosti vypili svou mini kávu, v ruce noviny a šli do práce. Cestou zpět z práce si pak sedli do parku, popíjeli kávu, četli ranní noviny a užívali si klidu. I když dnes už noviny vyměnili za mobily, v parcích sedí dál a ta bohémská pohoda zůstala. Rádi se tam vracíme.
Dodnes nevím, jestli to byla náhoda, štěstí nebo prostě život. Vím jen, že některé cesty začnou úplně nenápadně a nakonec vás zavedou přesně tam, kde jste si od dětství přáli stát.
