Thajsko: Srdcová záležitost, která odolala času

Píše se rok 1990. Svět je pro nás v té době ještě pořádně velký, neprobádaný kontinent a internet je jen sci-fi konceptem v hlavách pár vizionářů. Dneska si kdekdo otevře Instagram nebo vyhledá recenze na TripAdvisoru, ale tehdy? Tehdy se hledaly cesty k dobrodružství úplně jinak. Vzpomínám si na ty první velké obchodní domy, kde na korkových nástěnkách vedle inzerátů na ojetou Škodovku vlály papírky s ručně psanou výzvou: „Hledám parťáka na cestu do Thajska.” Jedno číslo, kus odvahy vytočit ho na ciferníku starého telefonu a domluvit si schůzku. Žádné zprávy, žádné WhatsAppy. Jen čisté odhodlání a možná trocha bláznovství, díky kterému jsem za pár měsíců seděla v letadle směr země, o které jsem věděla jen to, že je „někde v Asii”. a kolébkou Bhudhismu

Letenky a víza nám zařizovala CK Fišer, legendární jméno té doby. Letěli jsme z Prahy s přestupem ve Frankfurtu. A tam to začalo – můj první střet s civilizací, která předbíhala naši tehdejší realitu. Pamatuji si, jak jsem vešla na letištní toaletu a po vykonání potřeby marně hledala splachovadlo. „Co je to za systém?” říkala jsem si zmateně. Už jsem odcházela s pocitem, že jsem se asi právě ztrapnila, když vtom – cvak – ozval se ten známý zvuk. Automatika! Tehdy mi došlo, že moje cesta za hranice všedních dnů bude plná překvapení.

Nasedli jsme do obrovského letadla – ten pohled na tenhle ocelový kolos u gatu mi dodnes nahání husí kůži – a přišlo druhé překvapení. Někdo nám obsadil sedadla! Ale místo zoufání nás letušky odvedly po schodech nahoru. Business class! Tam seděl chlapík, fotograf pro National Geographic, který byl tak nadšený, že má společnost, že jsme si hned padli do noty. Díky němu jsem prolomila ledy svého strachu z prvního dlouhého letu.

Když se otevřely dveře letadla v Bangkoku, dostala jsem ránu. Ne fyzickou, ale klimatickou. Ten vzduch byl tak hustý, vlhký a plný neznámých vůní, že jsme instinktivně udělali krok zpět do haly se slovy ….. Jako by se sama Asie ptala: „Jsi si jistá, že chceš vstoupit?”

Ubytování v Bangkoku? Hotel, který využívám dodnes. Všechno kolem bylo tak jiné – ten hluk, barvy, pořád se usmívající lidé. Hned první večer nás osud svedl dohromady s Nizozemcem Neilsem, kterému dělala doprovod Thajka Ratana. Tohle bylo naše vítězství v loterii. Díky Rataně jsme neprocházely královský palác a lodní trhy jako běžní turisté, ale s někým, kdo tomu rozuměl. A když jsme poprvé viděly kabaret transvestitů? Dvě hodiny čisté show, kde jsem nevěděla, zda mám obdivovat krásu těch „žen”, nebo kroutit hlavou nad tím, že tmají lepší šperky než já.. 🙂

Před odjezdem na sever jsme si ale z Bangkoku odskočily na ostrov Ko Samet, vzdálený asi osmdesát kilometrů. Dnes je přeplněný turisty a lehátky, ale tehdy to bylo místo, které existovalo jakoby mimo čas. Bílý písek tak jemný, že šustil pod nohama, průzračné tyrkysové moře a hrstka turistů, které šlo spočítat na prstech obou rukou. Žádné betonové hotely lemující pobřeží, jen bambusové bungalovy přímo na pláži, kde vám večer z džungle za vámi zpívaly cikády. Ležela jsem tam a myslela si, že tohle snad ani nemůže být skutečné. Byl to první moment na téhle cestě, kdy jsem zcela vypnula – bez starostí, bez plánů, jen moře, slunce a ticho, které v Bangkoku prostě neexistuje.

Z Bangkoku nás cesta zavedla na sever, do Chiang Rai. Náš kamarád fotograf Petr, který se k nám na čtrnáct dní připojil, měl jasný cíl – fotit horské kmeny. Ten sever Thajska, to byla jiná planeta. Lidé, kteří sem migrovali z Číny, Tibetu či Barmy, si uchovali své tradice tak, jako by okolní svět ani neexistoval.

A pak přišlo setkání, které mě zasáhlo snad nejvíc ze všeho – ženy kmene Karenů s dlouhými krky. Ty zlatavé mosazné kruhy, navlékané od útlého dětství, jim prodlužovaly krk do výšky, která vypadala téměř nadpřirozeně. Seděly před svými domy, tkaly na primitivních stavech a pozorovaly nás s klidem, který já nikdy mít nebudu. Nebyl v tom exhibicionismus, žádné hraní pro turisty. Byl to prostě jejich život, jejich krása, jejich identita. Když mi jedna z těch žen – starší, s očima plnýma let, které jsem si nedokázala ani představit – dovolila přiblížit se a prohlédnout si ty kruhy zblízka, přepadl mě zvláštní pocit. Stud za vlastní zvědavost a zároveň obrovská úcta. Petr tiskl spoušť a já jen stála a vstřebávala ten okamžik, vědomě, protože jsem tušila, že takové chvíle se neopakují.

U kmene Karenů nás nechali přespat na tkaných kobercích a já se ráno probudila s pocitem, že jsem v pohádce. U Hmongů jsem objevila krásu batikovaných oděvů a stříbrných šperků

kmen Akha.Před vstupem do osady bylaí bohatě zdobená dřevěná „brána duchů“, která má zamezit vstupu zlých sil do vesnice. Uprostrd vesnice měl dům šaman ,seděl tam, kouřil, pozoroval nás a pak nám nabídl opium. Když jsem s úsměvem odmítla, smál se Pak se ptal proč jsme vlastně tady.Nevím zda chápal ,když jsme mu vypravěli o Evropě a jak se tam žije,ale na oplátku nám řekl o jejich kmenu.Věří ve všudy přítoné duchy,které je třeba si usmiřovat a tak jsou bežné šamanské ritualy Ratana byla klíčem ke všem těmto dveřím. Dnes už jsou agentury které vás za hoskými kmeny dovezou.Já tam od té doby nebyla ,možná proto abych si uchovala vzpomínku n ajejich autentičnost.

Na hranicích u Zlatého trojúhelníku, kde se řeky slévají do trojmezí Thajska, Barmy a Laosu, jsme se s Petrem rozloučili. On pokračoval na dobrodružnou misi do Barmy a my se vracely do Bangkoku.Večwr jsme před odjezdem domů vyrazili do Indické restaurace dali si skvělé jídlo a zatančili s partičkou Indů 🙂

Když jsem odlétala, oblohu křižovaly blesky. Seděla jsem v letadle a věděla jsem, že tohle není konec. A měla jsem pravdu. Vracela jsem se do Thajska znovu a znovu – a při každé návštěvě jsem navštívila Ratanu. Časem se přestěhovala z rušného Bangkoku na ostrov Ko Lanta, klidnější, zelenější, víc pro lidi než pro turisty, a já za ní jezdila tam. Seděly jsme spolu, pily čaj, a ona mi vždy ukazovala kousek Thajska, který bych sama nikdy nenašla. Bylo to přátelství, které nevzniklo záměrně – jen tak, jak vznikají ta nejlepší.

Ta věta, kterou jsem tam poprvé slyšela – Mai pen rai – „Všechno bude dobré”, se mi vryla pod kůži. Je to lék na stres i na životní katastrofy. Zažila jsem Thajsko plné autenticity, zažila jsem ho i v době tsunami, kdy jsem viděla, jak lidé přišli o všechno, a přesto nám, turistům, děkovali za pomoc.

…Ratana už bohužel není mezi námi, ale když dnes v Thajsku slyším ty známé mantry, když cítím ten těžký horký vzduch a vidím ty lidi, jak se k sobě chovají s úctou, vím, že jsem doma. Cestování není jen o památkách. Je to o lidech, kteří vám změní pohled na svět, a o momentech, kdy se v cizí zemi přestanete cítit jako cizinci.

Thajsko se za těch 36 let změnilo. Bambusové bungalovy vystřídaly hotely s klimatizací, na plážích, kde jsme kdysi bývaly samy, dnes vlají stovky lehátek a Ko Samet se na Google Maps najde za tři sekundy. Ale jedno zůstává. Lidé. Ti se nemění, protože jejich kořeny sahají hlouběji než jakýkoli trend nebo turistický boom. Je to víra – v Buddhu, v karmu, v to, že každý čin má svůj smysl a každý člověk si zaslouží úsměv. Vidím to v chrámu, kde starý mnich tiše medituje zatímco kolem něj hlučí davy turistů. Vidím to v očích ženy na trhu, která mi zabalí mango do listu a přidá k tomu ten pohled, ve kterém je víc než tisíc slov. Víra jim dává klid, který my na Západě tak zoufale hledáme v meditačních aplikacích a knihách o mindfulness – a oni ho prostě žijí.

Thajsko je moje srdcová záležitost. Bylo jím od té první klimatické facky v Bangkoku, od těch žen s dlouhými krky a od Ratany, která mi ukázala, že cestování není o místech, ale o lidech. A bude jím navždy – ať se změní jak chce. Protože dokud tam budou tihle lidé s tímto srdcem, vždy se budu vracet.

A proto se vracím. I po těch 36 letech.

Renča